A co nějaké bližší info o projektu Sluneční školy?

Občanské sdružení Surya dostavělo v září roku 2008 speciálně navrženou ekologickou školu přímo vytápěnou sluneční energií. Unikátní Sluneční škola je umístěna ve výšce 4200 m.n.m. v indické části Himaláje. Byla vystavěna ve vesnici Kargyak v oblasti Zanskaru, za nevyčíslitelné podpory českých i zahraničních dobrovolníků. Od doby dokončení stavby zajišťuje Sluneční škola nejen celoroční výuku pro místní děti, ale je i významným kulturním a informačním centrem izolované horské oblasti.

Každé čtyři měsíce vysílá sdružení dva dobrovolníky, kteří zajišťují plynulý chod projektu, dohlíží na místní učitele a podílejí se na výuce.

Jak se žije ve výšce 4200 m.n.m, izolován od civilizace, s omezenými zdroji, obklopen budhistickou kulturou, jaké je to býti učitelem zanskarských dětí a ředitelem indických učitelů? Pro tyto a jiné odpovědi se přeneseme prostřednictvím fotografií a vyprávění na místo kde se život s nikým nemazlí a priority zde žijících lidí jsou výrazně jiné ve srovnání s našimi.

Tuesday, February 15, 2011

Jak se modlí vesničané?

Dnešní srpnové odpoledne dorazili do naší školy dva Češi. Přišli nás nejen krátkodobě podpořit, ale též dovezli nějaké dobrůtky v podobě medu, čokolády a vitamínů. Překonání Shingoli pro ně bylo náročné, proto po hodině povídání ve škole vyrážíme sehnat ubytování. Naše kroky směřovaly za Norbooem, jedním z vesničanů, který by jim mohl poskytnout požadovaný komfort studené země. Při té příležitosti se ho též zeptám na možnost setkat se s lidmi z vesnice a vznést požadavek na 10 koní. Tyto koně budeme potřebovat vyslat pro skupinu našich dobrovolníků v polovině září.
K Norbovu sídlu přicházíme kolem sedmé hodiny. Téměř nulová šance, že by byl doma. Vesničané pracují na polích do setmění, někdy i déle. Odchytili jsme tedy malého Dasala, jednoho z nájemníků, který u Norbooa bydlí. Dovedl nás ke svému bytnému na pole deset minut chůze od vesnice. Norboo seděl na hromadě trávy, kterou svazoval dohromady. Je zrovna období, kdy vesničané sbírají a suší trávu pro svůj dobytek. Zimy jsou zde dlouhé a kruté. Ptám se na pokoj načeš dostávám obvyklou odpověď „no problem“. Máme prý počkat u něj v kuchyni. Vracíme se tedy zpět k jeho stavení a zalézáme do temné kuchyně. Po chvíli přichází stará žena, která rozsvěcuje úspornou žárovku napojenou na autobaterii. Konečně vidíme celý pokoj. Žena je Norboovo maminka. Pravděpodobně prodělala mrtvici, jelikož část jejího obličeje je ochrnutý. Chopila se jačích bobků a začala rozdělávat oheň v kamnech. v osm hodin doráží pan domácí který dává povel k přípravě večeře. Dostáváme čapátu s čajem. Probíráme s Norbooem klasická konverzační témata jako počasí, úroda, otázky školy. Následně přicházím s otázkou koní. Navrhuje ať jdu s ním dnešní večer na modlení vesničanů, kde to můžeme pořešit s domorodci.
Vyrážíme chvilku po deváté do potemnělé vesnice. Procházíme uličkami, protkané vodními kanály přivádějící vodu z řeky a zavlažující políčka kolem baráčků. Všechny domky kolem, jako by byly opuštěny. Všude je naprostý klid a tma. Po západu slunce mění Kargyak tvář na město duchů. Dorážíme na konec vesnice k většímu stavení. Znamením, že jsme na správném místě je svíce zapálená v okně. Místní tím označují barák ve kterém ten daný den probíhá modlení.
Lezu úzkými dveřmi do nitra stavení. Z dřívějška vím, že je nutné dávat zatracený pozor na hlavu. V těchto skromných budovách čeká na vysoké lidi tolik nástrah, že bych typoval záměr stavitelů ublížit a zneškodnit přerostlé návštěvníky za každou cenu. Asi předpokládali vpád vysokých Evropanů.

Úzkými průlezy, polorozpadlými schody se dostáváme do prvního patra kde vlézáme do místností velikosti 6x4m. Po obvodu místnosti sedí vesničané již připraveni zahájit modlení. Usedám mezi starostu a Norbooa. Okamžitě přede mne postaví šálek čaje. Obyvatelé vesnice zahajují vášnivou diskuzi, navazující na můj vznesený dotaz k poskytnutí koní. Bohužel rozhovory probíhají v zanskarském jazyce, takže pro mě je zajímavé sledovat jedině tak mimiku a intonaci. Však dá se z toho vyčíst mnoho.
Přibližně po pěti minutách startuje losování, kdo z vesničanů bude mít právo touto cestou si přivydělat. Každý z přítomných vhazuje doprostřed místnosti nějakou věc, která ho reprezentuje. V koutě mezitím sedí žena s šátkem přes hlavu aby neviděla čí je co. Poté je vyzvána, aby vybrala tři předměty. S úsměvem sleduji, jak první věc, kterou vybírá je zelená baterka jejího muže, tedy starosty. Je patrné, že některé věci jsou lidskou přirozeností. I zde na tomto opuštěném a izolovaném místě, v této komunitě, funguje vytváření iluze rovnoprávnosti stejných šancí pro všechny. Musím se usmívat, když postupně žena vytahuje předměty nejvlivnějších mužů a zástupce nejbohatších rodin. Je zde snad vidět to co můžeme vidět všude kolem nás v civilizovaném světě? Jen tam to má takové rozměry, díky nimž to raději přehlížíme?
Závěrem tohoto všeho mi starosta sdělil a představil mé nové „koňáky“. Poděkoval jsem a dopil slaný čaj z malého hrnku. Ani jsem se nenadál a hrnek byl znovu naplněn. Tentokrát sladkým čajem.
Oficiální domlouvaní máme za sebou, nyní přejděme k tomu proč jsme zde. Starosta vyndal svazek textů, manter napsaných na zašlém nažloutlém papíře. Ostatní přijali tento signál a následovali jeho čin pohodlným usazením a utišením hlasitých projevů. Během chvíle změnila místnost nádech poslanecké sněmovny, kde na sebe všichni křičí, na klášter buddhistických mnichů v tichu vysokých hor. Do prostoru se vzneslo pověstné „Ohmmm many padne ummm“... Po něm následovalo mnoho a mnoho zvláštních zvuků, které očividně byly slova tibetských manter. Občas jsem zaslechl známé slovíčko, což mi utvrzovalo v tom, že se jedná o povědomé mantry. Které už jsem nejspíš někdy v minulosti slyšel. Tito lidé začali hromadně zpívat modlitební texty za štěstí, úrodu a hojnost. Potemnělá studená místnost osvětlená jen svíčkami se rázem začala měnit na prosvětlené teplé místo plné duchovní energie. Znáte ten pocit když vás něco ohromí, cítíte před tím úctu a způsobuje to mrazivý pocit na zádech. Měl jsem pocit že jsem ponořil záda do ledovcové řeky. Všichni kolem mě jako by se přenesli do jiných sfér. Na jejich tvářích byla vidět spokojenost s hrdostí na to co dělají. Přimhouřil jsem oči se snahou napodobit jejich počiny. Vyšel ze mě jen divný bručivý zvuků. Během chvíle však i mé brumlání splynulo s ostatními.
Tyto lidé dokázali sedět, modlit se a zpívat společně několik hodin. Tak jako my jsme schopni přijít večer unaveni z práce, sednout k televizi a několik hodin bezmyšlenkovitě koukat do prázdna, tak oni tráví čas spolu. Avšak při porovnání našich a jejich činností, je otázkou kdo z toho má větší přínos?
Po druhé hodině v tureckém sedě už necítím své nohy. Mravenčení již dávno odeznělo,přešla i krutá bolest. V současné chvíli přichází obavy abych byl schopen ještě odejít s použitím odumřelých nohou.
Po dobu popíjení čaje ve mně skončil přibližně litr a půl slano-sladké tekutiny. To silně nevyhovovalo mému močovému měchýři, který začal projevovat potřebu vyprázdnění. Byl jsem náhle postaven před dilema. Zvednout se a opustit místnost, kde byli všichni uprostřed modlení. Narušit tak jejich koncentraci nebo sedět, doufaje, že už brzo celý proces skončí. Nakonec volím variantu čekání. Nikdo z přítomných nezměnil své místo po celou dobu modliteb. Ještě bych zde mohl způsobit nějaké fopá. Nohy křížem už jsem stejně měl. Přidám jen klátivé pohyby ze strany na stranu a zepředu dozadu. Trochu to ulevilo mému silnému pocitu potřeby močit. Navíc tímto zapadám mezi ostatní domorodce, které tyto pohyby provázejí celým procesem zpívání manter.
Přibližně po půlnoci přichází slastná úleva. Jeden z vesničanu protahuje své nohy a odchází na záchod. Tím způsobil přerušení zpěvu. Kolem to ožívá. Oznamuji všem, že musím jít zpět do školy. Děkuji za večer,za přijetí, zvedám se na necitlivé nohy a pomalým nestabilním krokem jdu ke dveřím. Ode dveří se ještě loučím se všemi s přáním krásné dobré noci. Vycházím ven, kde mě vítá nádherně ozářená obloha, plná hvězd. Zjišťuji, že díky hvězdám je zde tma méně tmavá. Kromě obrovské úlevy již praskajícího močového měchýře provází mě též dobrý pocit z příjemně stráveného času s lidmi, kteří toho sice v materiálním světě, v porovnání s námi, mnoho nemají, ale zato mi právě ukázali v čem spočívá podstata jejich bohatství.

Sunday, January 16, 2011

A ještě trochu hudby, zpěvu a tance

Jak vypadá hodina hudební výchovy? Stačí jen udat rytmus a děti už se ujmou své role!

Hudba a tvořivost dětí je všude stejná!

Jak málo stačí ke štěstí? Opravdu málo! Stačí dětem rozdat pár hudebních nástrojů a nové zážitky jsou na světě! Začali jsme uvažovat o založení skupiny Kargyak bend nebo něco takového....pár let cvičení a můžou vyrazit do světa...I když ony mohou vyrazit už teď, jak mi určitě dáte zapravdu.

Ze hřbetu koně vidíme svět jinak...

Jak vypadá obvyklá přestávka ve škole? Jak ji děti tráví? Na nasledujícím videu to můžete vidět. Jet na koni je pro děcka snem. A tak si ho vzájemně realizují alespoň částečně tím, že jeden druhého osedlají. Byl jsem svědkem dostihů našich jezdců a jejich koní. Můžu potvrdit, že děti představující koně se do své role opravdu vžívají. Jejich hbitost a rychlost by jim opravdový kůň mohl závidět!A obratnost jezdce? Obdobné! Poďte posoudit sami.