Školní výlet na posvátnou horu Gonporangjung

2.6. - 3.6.

Nové jitro přichází a přináší s sebou krásný den s oblohou bez mráčku. Vstávám s mírnou nervozitou při představě, že mě dnes čeká 11km trasa přibližně s 30 dětmi ve věku 6 až 15 let. Výlet k posvátné hoře Gonboranjon při příležitosti budhistického svátku, spojený s kempováním pod touto horou, je pro děti víc než svátek. Nás dospěláky však ceká dlouhá cesta nehostinnou krajinou himalájských kopců s malými divochy, kteří dělají všechno pro to, aby ve vás vzbudily pocit obavy a strachu. Běhaní a skákaní mezi obrovskými kameny, sjíždění strmých sutovisek nad horskou řekou po zadnici, brození divoké řeky, to vše přitahuje pozornost našeho učitele, tak proč to nedělat?

V 8 hodin se pomalu schází všichni zúčastnění na místo srazu a začínáme nakládat potřebné vybavení pro naši společnou noc. Toto vybaveni se drobet liší od zvyklostí českých výletníků. Hned z počátku mě překvapila solární baterie s panelem, následoval DVD přehrávač, reprobedny, nepostradatelné tábornické věci jako čtyřpatrový hrnec na momos (knedlíky) a neopomenutelné zásoby jídla. Původní plán naskládat to vše na jednoho až dva koně mizí s prvními dopadajícími paprsky slunka. Nakonec se tři poníci prolamují pod tíhou našeho nákladu. Děti z bohatších rodin přijíždějí též na koních. Naše výprava čítá kolem 7koni :)

Rodičové předávají poslední poučení dětičkám, přibalují i svetříky navíc (ty budou potřeba-v noci bývá kolem –5 °C ) a mávají ratolestím na rozloučenou. Dáváme pokyn ke startu k organizovanému pochodu. Následuje něco jako vlna tsunami při protržení hráze. Děti se rozutíkají do směru našeho pochodu, jejich energie srší všude kolem, vždyť se na tento výlet těšili už několik dní a je to tady… co bychom chodili spořádaně? V dáli nás již vítá svatá hora Gomboranjon, cíl naší cesty. Jdu vpředu s koňmi a pár dětmi, které se rozhodly mi zpříjemnit pochod. Vysvětluju jim, že se mi jde fakt blbě, když mi visí na nohách a rukách.Po chvilce to pochopí a jdou vedle mne. Při pohledu zpět na naši karavanu, ztěží věřit, že se jedná o školní výlet na dva dny.



Po 4 hodinách dorážíme na místo našeho táboření, rozbíjíme tábor a zahajujeme vyvařování prvních pokrmu. Máme výhodnou polohu blízko Doksy, místa, kde žijí mladé dívky a ženy z okolních vesnic a starají se zde o chov yaků. Výhoda spočívá v dodávkách čerstvého mléka, másla a sýru na požádání. Jako bonus beru zpěv spojený s tancem a úsměvy těchto žen. Přišly nás všechny navštívit a strávily s námi pěkné odpoledne.

Je to pro ně svátek když vidí něco jiného než jen yaky a kamení. Děti po jídle vytahují míče, rakety, free-beečka a pouští se do her. Nakonec stejně vyhrálo lano a společné přetahování ,do kterého se s chutí zapojili též kolem jdoucí mladí mniši, tábořící a modlící se u upatí hory Gomboranco nedaleko od nás. Tyto hrátky mě nakonec málem stály zlomené zápěstí. To když jsem si nešikovně zamotal ruku do lana kdesi uprostřed a děti na obou stranách to braly jako signál k zahájení přetahování. Člověk ani netuší, jakou sílu má 30 dětí na jedné a 7mnichů na druhé straně lana!



Mezi tím se učitelům podařila zapojit hudební souprava a zahájili reprodukci zanskarské hudby. Nezasvěceným kolemjdoucím to mohlo vše připadat jako jistý druh pouti či kolotočů. Při pohledu na naše dva plátěné velkostany a při poslechu hudební soupravy a řevu dětí, jako bych se na chvíli přesunul na domažlickou pouť.

Přichází večer, malý čertíci jako by byli neunavitelní. Do stanu a spacáku je dostává až zima spojená s větrem, který po západu slunka začíná prohánět údolím mráz. Ty nejmenší děti jsme nakonec museli přesunout do kamenných přístřešků v Dokse .Zde je díky yakům bydlících společně s pasačkami v těchto ubykacích příjemněji a teplota neklesala pod bod mrazu. Zatímco my jsme měli ve stanu k ránu -4stupně. Děti se ve stanu na sebe namačkaly po vzoru tučňáků antarktických a ty krajní dostaly deku navíc. Noční klid našeho tábora vyrušila až návštěva psa, který koukal po závětrném místě kde by složil hlavu. Jekot v táboře a pobíhání dětí mě donutilo vystrčit nos z vyhřátého spacáku, který jsem si pracně zahříval přes hodinu. Ve zdejším kraji se psů velice bojí, už z důvodu vztekliny, která je zde reálnou hrozbou.Jednalo se o přátelského psa, doprovázejícího zdejší mnichy. Vysvětlil jsem mu, že ve stanu s dětmi spát nemůže a nabídl místo vedle mne na louce pod širákem. To se mu nezamlouvalo a tak zmizel pod záštitou noci.

Ráno nás přivítala zatažená obloha a husté sněžení. Ideální počasí na piknik. Děti se namačkaly do jednoho z velkých stanů a asistovaly při vaření. Zahájili jsme znalostní hry umožňující dětem realizovat se i v omezených prostorách stanu. Motivačním faktorem pro ně byly sladkosti, coby odměna za úspěch. Kolem poledne se vítr utišil, přestalo sněžit a slunko pustilo pár paprsků skrze řídnoucí mraky. Vzdal jsem to najit cestu do kempu mnichů, kde probíhaly modlitby a nějaké další místní rituály. Děti to vše chtěly také vidět, ale stála nám v cestě jedna překážka. Dosti ledová horská říčka, která měla v tu chvíli vyšší průtok a nebylo možné ji přeskákat suchou nohou po kamenech. Dal jsem si za úkol najit brod a umožnit tak dětem jejich přání vidět mnichy v akci. Několik nedočkavců se ke mě připojilo a šli jsme podél toku. Když jsem nasel místo, kde bylo vody nad kotníky po celé šíři, vyhlásil jsem hru : postavme si přemostění. Děti začaly nosit kamení a házet je do řeky a pomalu se začala objevovat možnost překročení suchou nohou. Bohužel někteří jedinci to nevydrželi, sundali boty a vrhli se do studené vody. Než jsem se nadál, asi 8letý Namgyal byl uprostřed a nereagoval na mé volaní ať se vrátí. Když už byl téměř na konci říčky, uklouzla mu noha, zavrávoral a padnul do vody na kolena. Studená voda ho donutila pustit botky a ty se daly na dlouhou cestu po proudu do větší a silnější řeky. Zvedl se a rozběhl se směrem za nimi. V tomto kraji jsou boty velmi důležité a on si to uvědomoval. Já jen doufal, že je stihne chytit před tím, než se říčka vlije do řeky. Ani nevím jak jsem se octnul na druhé straně řeky a na stejném břehu jako on a běžel k němu ho podpořit v jeho záchranné operaci. Měli jsme jen rozdílné cíle záchrany. On pár tenisek a já jeho. Nakonec se bota uchytila na jednom kameni, před kterým, než se tam dostal, nezapomněl ještě jednou padnout a namočit se.Vytáhl vítězně tenisku a já jeho. Říkal jsem si hurá !!! Ale nastal další problém. Ostatní děti se také zuly a vrhly se za námi. Zařval jsem na ně a zahnal je zpět s konstatováním, že nebudeme riskovat další koupele. Když jsem se otočil zpět k Namgyalovi, seděl na zemi a brečel. Brodit takovou ledovcovou říčku má jednu nevýhodu. Rychle vám v té ledárně zmrznou nohy. A to po pár vteřinách. On se v té vodě ráchal dobrých několik minut. Teď seděl s modrýma nohama a řval bolestí. Dal jsem se do zahřívání a uklidňování malého výtržníka. Obul si moje suché rukavice a za chvilku se mi vyjímal na zádech. Kvůli bolesti se nemohl postavit na nohy. Tak mě teď čekala cesta s 40kg špuntem na zádech a ještě přeskákat řeku zpět. Co jsem nechtěl, bylo se také koupat. Jako na zavolanou jsem v dáli zahledl naše kamarády mnichy,přijíždějící na koních. Poprosil jsem jednoho z nich a on Namgyala nejen převezl přes řeku, ale odvezl ho zpět do tábora. Tam už na nás čekal oběd. Poobědvali jsme a začali balit věci k odchodu.



Jak to tak bývá, cesta zpět už není tak lákavá a zábavná hlavně pro to, že se vyznačuje blížícím se koncem výletu. Mnoho dětí se proto rozhodlo prodloužit si cestu utíkáním do jiných směrů a nacházením nových a nových lákadel, která jsou důležitější než návrat domů. Nakonec jsem musel uzavírat karavanu s holí v ruce a jako pasáček ovcí hrozil a hnal před sebou skupinku záškodníků. Děti to braly jako úžasnou zábavu a během hodiny se to vše změnilo v úžasnou hru na schovávanou s heslem „objeví-li mě platí: kdo uteče dál , vyhraje“. Já jsem tak pobíhal po pláních, koukal za kameny, pod kameny a přemýšlel, kde se tak mohou ti malý čertíci ještě schovat. Úloha to byla nelehká a s velkou radostí jsem uvítal obrys školy, který se po několika hodinách objevil na horizontu.

Po příchodu do Kargyaku jsem už ani neměl sílu vyškrábat se do závěrečného kopce ke škole. Zářící očka dětiček, úsměvy a zpěv, kterým si krátily poslední desítky metrů k domovu však byla odměnou a nějakým zázrakem mě to přeneslo přes toto stoupání. Shodil jsem krosnu, usadil do křesílka před školou a vzpomněl si na hlášku z jednoho známého českého filmu…“To byl ale krásný den, viď, Alberte?“


To je zatím z mých zážitků vše, ne že by jich nebylo víc, ale není čas a místo to vše vměstnat do této zprávy. Pokusím se poslat další holubici jak jen to bude možné..



Těm, kteří by jste chtěli navázat spojeni, je tu možnost poslat zprávu na náš satelitní telefon v podobě SMS. Není to však jistý, ze to dojde a v současné době zjišťuji že Blažena (satelitní telefon zn. Thurya XT) doručí jen co se jí zlíbí. Tzn. SMS z netu 60% úspěšnost ale jen 100 znaků, při odesílaní SMS od nás funguje jen s eurotelem, stejně tak směrem k nám eurotel vede, ale úspěšnost je také jen nadpoloviční. Ostatní operátoři...byla by náhoda, kdyby to došlo. V této záležitosti požádejte o kontaktní číslo na thurayu mailika moji sestřičku, která vám dá instrukce a webové stránky.

Jinak se omlouvám všem osůbkám, kterým bych chtěl moc napsat a i jsem se o to pokusil,ale statistiky thurye (Blaženy) jsou neomylné.Však já ji jednoho dne zlomím a podaří se mi ji připojit. Do té doby budu muset užívat dobrotivosti občasných holubů, kteří proletí Kargyakem.
Moc na vás všechny myslím a ač to zni divně, někteří z vás jste tu se mnou a dost mi pomáháte :), za což děkuji.



Pište novinky z domova a ze světa kolem. Doufám, že se mi mail podaří zprovoznit a pak budu dychtivý po informacích. Posílejte to na ***@suryaschool.org.

Taky je možnost mi poslat SMS zdarma z webu. https://sms.thuraya.com/ ID:50263511 Počítejte však s tím že spolehlivost tohoto zařízení je asi tak 50%. Tzn., že zpráva nemusí dorazit až ke mně, kousne se někde v systému a pak je smazaná. Pokud píšete z mobilu, tak jsme zjistili že SMS chodí jen na eurotel a z eurotelu.Je to boj s těmito zarizenimi :)

Doplnění k příjezdu :)

17.5. - 1.6.

Ahoj rodinko, přátele a kamarádi. Jestli čtete tyto řádky, znamená to, že poštovní holubice překonala tu ohromnou vzdálenost a dostala se až kam mela. Poštovní holubici používám, protože nás technika nechala ve štychu.

Ano, dorazil jsem do Kargyaku a zjistil, ze zdejší satelitní telefon má své dny celý poslední měsíc a rozhodl se nekomunikovat se zdejší výpočetní technikou. Asi vlivem řídkého vzduchu se začal chovat jak puberťák a my jsme mu po týdnu museli dat pracovní přezdívku Blažena! Kazdou chvíli se z naší malé kancelářičky, ředitelny, obýváku a ložnice ozvalo "Blaženo nedělej krávu!"Ted už jsem to vzdal, po přeinstalování všech počítačů, reinstalaci všech ovladačů jsem dokonce přistoupil i na odříkáváni Mantry ....OMMM many pane Thuarya.... Nic nepomohlo a data se z těchto míst nedostanou. Každopádně holubice je záložní zdroj a v tomto případě se jedná o dva francouzské chlapíky, kteří nás zde navštívili a pokračují dále do civilizace. Dal jsem jim tedy všechny náležitosti a oni snad uspějí. Pokud to čtete,tak jo....

Ohledne cesty z Darchy (kde jsem se naposledy dostal na mail a ozval) přes Shingo La pass do Kargyaku. Podle původních informací nás čekala pětidenní cesta s jedním odpolednem chůze na sněhu.Někde asi soudruzi udělali chybu a z pětidenní cesty bylo 8, plus 3 dny čekání v Palamo. A to vše kvůli počasí. Sněžilo, pršelo, mrzlo a zase sněžilo….

Po opuštěni Darchy jsme dojeli na korbě náklaďáku do Palamo, kde nás zastihl takový nečas, že jsme nestačili odhazovat sníh z Hannyho (tak jsme pojmenovali náš hannah stan) Jednoho rána kolem 3 jsem se probudil a zjistil, že ten strop je nějak blíž a že se celkově prostor ve stanu zmenšuje. Říkal jsem si, že se mi to jen zdá. Po půl hodině, probuzen tlakem stropu na můj nos, jsem poznal, že chyba je někde venku. Nemohl jsem se ani posadit, protože stan už kompletně ležel na mém nose. Vzbudil jsem Nikol, která mě nařkla ze se roztahuju, ze nemá vůbec místo. S úsměvem jsem ji odvětil, že je to oboustranné a že to asi nebude naše chyba...Otevřel jsem předsíňku a koukám, napadlo kolem padesáti čísel sněhu. Začal jsem osvobozovat náš stan. Poté, co se zase hrdě vztyčil, dal jsem se do hledaní naší kolegyně Hildy a jejího jednomístného stanu. To mi trvalo asi 5 minut. Vyhrabal jsem ji, ona jen tak ležela a jen tak potichounku pípla, co se děje. Když jsem ji oznámil, že jsem ji právě vyhrabal z půlmetru sněhu řekla , že ji přišlo, že se jí stan nějak zmenšil, ale nechtělo se jí vylézat. Tak tam tak ležela zahrabaná a čekala asi na oblevu.



Po tomto vydatném sněžení, kdy jsme vylézali za noc ještě 2krát, nás čekala ráno úžasná podívaná na padající laviny na protějších svazích. Člověk si tak sedí před stanem, popíjí horký čaj a nad hlavou mu burácí laviny. Úžasné, hlavně když je člověk mimo tyto lavinové pole. Shodli jsme se, že se nám v Palamu (jeden dům, řeka a několik stanů) vlastně líbí a že tedy počkáme před tím, než vyrazíme pěšky dál. Stalo se tak za tři dny. Jak rychle se sníh objevil, tak i zmizel. Alespoň z cesty. Tak jsme se vydali dál. Cesta byla hrbolatá, ale zatím jen pozvolně stoupající a další kemp jsme měli ve výšce 3400m na krásném paloučku.….To místo nazývají Zanskar Sundo.Odtud začínalo to pravé dobrodružství. Další den jsme se vrhli do prudkého stoupání a pak traversem nad divokou říčkou tekoucí od Shingo Ly. Tahle pasáž mi přišla trochu riskantnější. Už kvůli vysokým skalním převisům z kterých občas spadl šutřik nebo malá lavina. Vždy když zazněl zvuk odrážejícího se kamení, mohli jste vidět jen vystrašené pohledy našich nosičů, kterí v rychlosti skákali za kameny. Říkal jsem si, že jsem už mohl rovnou jit dělat válečného žurnalistu píšícího článek o nepřátelských odstřelovačích v přední linii.Bezpečnost v přední linii byla v tu chvíli asi větší. Ale proběhli jsme to a kolem poledne zakempili na míste relativně nejbezpečnějším.

Zastavili jsme tak brzy kvůli nebezpečí lavin a také že sníh příliš povolil a místy jsme se propadali po pás.Přeci jen , když jde člověk s 20kg batohem a zapadne takhle hluboko,težko se mu vstává. Další noc byla pod Shingolou v 4400m.Šli jsme spát po večeři někdy kolem 6hod. Na druhý den nás čekala nejnáročnější část. Překonat 600 výškových metrů v hlubokém sněhu, dostat se přes 5100 m vysoké sedlo s tím, že musíme vyrazit ve 2ráno abychom stihli být nahoře do 10h., než se slunko začne řádně opírat o svahy a uvolňovat lavinky. Bylo by moc jednoduché, kdyby nám počasí začalo přát a tak mě ani nepřekvapilo, ze kolem osmé začalo hustě sněžit. V jednu hodinu přišel jeden z nosičů, že nikam nejdeme, že sněžilo a je to nebezpečné. Jenže sněžení nepřestávalo a znamenalo to, že je nebezpečné nejen jít dál, ale i zpět. Jídlo jsme měli maximálně na tři dny a toto počasí nevypadalo na jarní přeháňku. Nakonec jsme se tedy rozhodli pro JERONIMO úprk na Shingo La pass a překonat ho raději dřív než déle.



Spakovali jsme věci a nosiči s 30Kg batohy vyrazili napřed. Brzy však zjistili ze to nepůjde tak rychle a boření při každém druhém kroku je zpomalilo natolik, že jsme je i dohnali. Byl to boj o každý výškový metr. Z 6ti našich nosičů měl jen jeden hůlku na podpíraní a dva čelovku. Sápali se pokaždé po mých a Nikol holích, když jsme se přiblížili. Přesvědčil jsem je , že se fakt nehodlám zbavit holí, že můj 70l batoh se nenese sám a že shledávám v těchto holích silnou oporu. Museli se s tím smířit, alespoň jsem jim svítil. Šli jsme v noci, v chumelenici, pak mlze, v mrazu a větru. Ideální podmínky pro takovýto výstup. Když se začínalo kolem 5 rozednívat a člověk spatřil obrysy svahů obklopující nás, byl jsem tak trochu rád, že jsem neviděl kudy jsme šli před tím a co bylo kolem nás. Instruktoři lavinových kurzů a horští vůdci by nás za tohle nejspíš nepochválili...i když, my neměli na výběr.V 7 hodin jsme dofuněli na dlouho očekávaný vrchol Shingo La passu 5100m. Chtěl jsem tento okamžik zdokumentovat na foťák, který jsem stále táhnul na krku. To byla chyba. Nejen že foťák nereagoval, ale při snaze ho probudit ze zimního spánku mi téměř omrzla ruka, kterou jsem bláhově vyndal z rukavice. Poděkovali jsme bohům Shingo Li a uháněli do údolí.


(Vrchol 5100, Shingo La)

Druhá strana,odstíněná od špatného počasí, nás alespoň ušetřila větru s ledovými vločkami bijícími do celého těla. Ale zima tu byla stejná. Z kopce jsme se už nějak skutáleli. Přecházeli jsme čerstvě spadlé lavinové závaly, které musely spadnout během noci. Oddáni na milost Himalájským bohům jsme pokračovali dál a sněhu pomalu začalo ubývat. Polední dobou jsme už sešli do údolí Kargyaku a na tvářích našich nosičů se začaly objevovat usměvy, zaznívaly vtípky a do vzduchu se vneslo uvolněni. Jakmile zmizely poslední stopy sněhu zastavili jsme, shodili mokré hadry a zahřívali těla jak ještěrky na kamenech kolem. To vše diky slunku, které vyhrálo boj s mraky a konečně se ukázalo. Jako by nám někdo domluvil špatné počasí jen na dobu přechodu.Odtud už byla cesta jen samá pozitiva a sociální jistoty. Ve stanu jsme si udržovali teplotní konfort kolem 5°C, jedli, pili a snažili se rozložit poslední zbytky sil na cestu do Kargyaku.

Ten nás uvítal 9. den na cestě. Celá vesnice se sešla, děti nám doběhly ze školy naproti a jako by jsme se znali léta, navěsily se na nás jak ozdoby na vánoční stromek. Já jsem předchozí den udělal tu blbost, že jsem snědl nějaký kus yaka či co a příchod do školy pro mne nebyl moc slavný. Uvítaní jsem trávil mezi záchodem a spacákem a jen tak na jedno ucho poslouchal ,co se děje kolem. Další den jsem se z toho dostal a zapojil se do přebíraní školy, zjišťování co je kolem, jak to funguje apod.

Po třech dnech jsme byli vrženi do plného procesu a čekala nás schůzka a domlouvání s vesničany. Tahle záležitost je kapitolou sama pro sebe, o tom se rozepíši jindy. Každopádně jednání s domorodci je trochu náročnější a člověk se musí přizpůsobit spoustě okolnostem. Kulturní a jazykové barieře především.Pokud někdo sleduje ty přihlouplé telenovely, kde se řeší věci , které snad ani není možné vyřešit, tak teď už vím, že na některých místech se toto opravdu řeší a že to není tak daleko od pravdy...jen je to zakomponované do Himalájského prostředí.

Co se týče dětí a jejich výuky...z počátku jsem byl hodný pan učitel, ale tady to fakt nejde. Děti by vás sežraly za živa! Takže se ze mne stala napodobenina Igora Hnízda...s rákoskou v ruce a klepáním přes prsty si zajišťuji přežití do dalšího dne. Jsou jako zvěř, jak vidí ve vašich očích záchvěv strachu ,vrhnou se na vás jak šakali a vše uvede do pořádku jen rákoska...ta zde má moc a sílu, víc než tisíce slov.

Asi po týdnu jsem přistoupil na školní výlet...na dva dny a jednu noc...to je kapitola sama pro sebe:

Kontakt s civilizací ...

27.5. - 1.6.
Ahoj rodinko,vypekla nás technika a satelitní telefon neodesílá maily ani je nepřijímá. Jsme diky tomu trochu odřiznutí od světa a nevíme co se děje za kopcem, resp. pod Himalájskými kopci,ale na druhou stranu to má svoje kouzlo. Ale ne na dlouho. Tak doufám, že se mi to podaří opravit co nejdříve.

Tak jsme převzali školu a pomalu se začínáme sžívat s místní kulturou, zvyklostmi a opravdu všemožnými typy lidí ve vesnici. Člověk by řekl, že nás budou brát jako někoho, kdo jim přijel pomoci...nee. Život tady v těch horách je náročný a místní lidé se snaží přežit. Takže z nějakých dobrovolníku z Čech se na zadek neposadí a snaží se z nich vymáčknout co nejvíce. Otevřelo mi to hodně oči ve spoustě věcí a musel jsem přehodnotit přístup k nim. Příkladem je Hilda,dobrovolnice ze Zélandu, která s námi přijela. S vesničany se od začátku snažila kamarádit, už s našimi nosiči z Kargyaku.Způsobilo to, že u nich klesla tím ,že si je připustila k tělu a neudržela si odstup.První dny ji stejně jako nám stavěli stan a dělali první poslední, Po té, co se s nimi skamarádíčkovala, vykašlali se na ni, a kdybych nezasáhl, nechali by ji nést i věci, které normálně měli vzít oni. Maji tady v Indii kastovní systém a člověk se od začátku musí tvářit a chovat tak, aby ho měli za vyššího a drželi si ho v úctě.

Já s Nikol s tím stale bojujeme a snažíme se. Tím, že Nikol je ženská a ty tu mají menší vliv, je většina vyjednávání a schůzek s domorodci na mně. Občas se tomu musím až smát...Taky by jste se smáli, kdyby jste mě viděli na poslední schůzce s vesničany (musíme s nimi projednávat otázky týkající se školy). Sedělo tam asi 12 chlapů z vesnice, hulákali jeden přes druhého a dávali najevo svůj názor. Já uprostřed toho s vážnou tváři, přikyvoval jsem aniž bych rozuměl, překladatel nevěděl co mi má dřív tlumočit . Nakonec jsem jim pustil video Charlieho Chaplina a všichni byli spokojeni. Chovají se dost intuitivně a mají myšlení (alespoň někteří z nich) malých děti. Číst a psát umí jen několik z nich. Těžko se potom vysvětlují věci důležité pro rozhodnuti. Oni si to proste nespojí. A nebo to trvá déle. Video ale nakonec všechny uklidnilo :) Jednání s nimi je fakt náročné a chce to trpělivost. Naposledy, když jsem vyplácel školníkovy plat, nedokázal pochopit, ze nedostane celý plat, protože nepřišel do práce. Má jakési bodování za odvedenou práci a předchozím dobrovolníkům chodil do práce zřídka. Když jsme přijeli my, snažil se chlapec.Ale za týden dobré práce z měsíce přeci jen nemůže dostat zaplaceno plnou mzdu. Pěkně se rozčiloval a nakonec naštvaný odešel, ani si peníze nevzal. Čekali jsme, že vzburcuje vesnici a přijdou nás kamenovat za to, že mu nechceme zaplatit. Naštěstí vesničané se postavili za nás a vysvětlili mu, jak to chodí. Požádal jsem je, aby nám dali nového školníka (vybírají ho totiž vesničané mezi sebou podle nějakého jejich systému) a že tohoto vyhazujeme. Prosili, ať mu dáme ještě šanci. No, poslední týden se zase snaží a i chodí do práce. Tak uvidíme...