Poslední sobotní dopoledne měsíce července. Dnes mají děti ve škole volno, jako každou druhou sobotu. Ve škole však klid není. Po zemi je rozházené oblečení, roztahané batohy,Nikol přehrabuje zásoby jídla a vybírá to které se nám může hodit na cestu. Já dávám do kupy cestovní lékárnu s nadstandardním množstvím painkillerů. Chystáme se totiž na nákup. Normálně člověk cestu na nákup toliko nepřipravuje, však nákup z Kargyaku má trochu jiný nádech. Čeká nás totiž tři dny chůze horami, urazíme 60km až do Icharu odkud, jak doufáme, chytíme na dalších 20km jeep nebo náklaďák. Padum je jedno z nejbližších obchodních center, kde se dají pořídit zásoby jídla a jiných potřebností. Je totiž potřeba nakoupit zásoby na zimu. Pro mě tento výlet bude jako dovolená. Po třech měsících neustálého pobytu ve škole se opravdu těším až vyběhnu do jiného údolí.
Předchozí týden jsem trávil převážně v posteli díky himalájské chřipce, která mě skolila. V dnešní den odchodu jsem se ještě necítil úplně fit,ale vidina civilizace mě postavila na nohy a tlačila vpřed.
Po obědě nahazujeme na záda dvacetikilové batohy se vším potřebným na vysokohorský trek. Oslaben chorobou prohýbám se pod tíhou závaží. Už aby jsme tam byli, to bude zase dřina. Máváme na rozloučenou dobrovolníkům Alex s Petrem kteří nás po dobu naší nepřítomnosti zastoupí a vyrážíme směr sever. Přibližně po dvou hodinách dorážíme k první překážce čekající za Table. Stržený most, o kterém jsem se již dříve zmiňoval, stále nikdo neopravil. Představa brození mi mění pohled optimisty na pohled zpráskaného psa. Přicházíme blíže k řece a vidím dvě klády hozené napříč. Koukám že už to někdo nemohl vydržet,to neustálé zouvání bot a hodil sem alespoň tyto dva klacky jejichž jeden konec se opíral o skálu na druhém břehu.Druhý konec ležel volně na našem břehu. Přecházím do baleťáckého postoje, roztahuji ruce a vyrážím vpřed. S dvaceti kilama na zádech je chůze po kladině drobet náročná, což mi jistě každý dá za pravdu. Ještě když pod vámi bouří ledová voda tvořící peřej. která pomalu oplachuje tyto dvě klády. Koupel a plavaní v této vodě je to poslední co bych chtěl. Proto se soustředím na prostor před sebou, na skále, kam se chci dostat. Vzpomněl jsem si na dřívější zkušenosti se Slacklinou, kdy jsme s Honzísem a dalšími padali jak švestky z popruhu napnutém přes řeku. Tato zkušenost mi trochu přidala na sebevědomí v tento den. Ani nevím jak jsem to přeběhl, už stojím na druhé straně u skalnaté stěny o kterou jsou opřeny klády. Cesta dál pokračuje mírným bouldříkem vpravo nahoru a traverz do leva. Po několika metrech se konečně dostávám na pevnou půdu pod nohama. Koukám na Nikol, která jde za mnou v závěsu. Také to zvládá s ladností gekona. Následuje několik hodin tupého dupání, kdy se člověk dostává únavou do částečného transu, při kterém přestává cítit bolest zařezávajících se popruhů batohu.
Kolem sedmé hodiny zastavujeme za vesnicí Testa u dvou čortenů. Rozhlížím se po okolí hledaje místo na zakempení. V této oblasti je to samá vesnička a k nim přiléhající pole s řepkou, brambory, obilím a jinými plodinami. Však na rozdíl od Kargyackých končin je zde mnohem víc zeleně, květin, pole a lány hrají všemi teplými barvami, to vše je lemováno okolními hřebeny hor, některé přikryty sněhovou pokrývkou.
Rozhodli jsme se zakempovat „na černo“ a skrytě, jelikož se nám nechce podporovat náhodné kolemjdoucí. Domorodci se totiž rozhodli vybírat za stan 100rupii a je úplně jedno jestli stanujete v kempu nebo jen tak na divoko. Jakmile vás zbystří, hurá za vámi a turisto vysol money. My tu bydlíme a jsme chudí. To že je kempování povolené všude a zdarma nikoho nezajímá. Jak to bývá, penízky inkasují lidi, kteří zrovna chudí nejsou. Za tu dobu jsem vypozoroval, že místní se dělí na ty hodný-chudý a grázli, kteří díky svoji oprsklosti dokáží urvat mnoho peněz nejen z turistů.
A tak jsem se vydal na průzkum najít místo, kde budeme mimo dohled. Trvalo mi přibližně půl hodiny než jsem se vrátil zpět pro batoh a Nikol sedící u Čortenu. Našel jsem plácek nad řekou ve svahu, který vykazuje známky rovnosti a kde by to šlo. Dolézáme na toto místo a odhazujeme batohy. Čekáme se stavením stanu až nás trochu přikryje tma, přitom do sebe tlačíme nějaké dobroty v podobě čapát, džemu a sýra. Kolem deváté už halí údolí a náš čerstvě postavený stan tma. Hned první kontakt s podložkou stanu vypovídá o tom, že nás čeká náročná noc. Když pominu kamenný hrbolatý povrch, vychází do popředí stupeň sklonu naši podlahy. Ona to rovina ani tak nebyla,jak se jevila zpočátku při stavění. Spíše nakloněná plocha. Noc na šikmé ploše připomínala závody bobařů. Potkávali jsme se s Nikol ve spodní části našeho stanu. Nakonec jsem to vyřešil hozením batohu pod nohy, čímž se drobet vyrovnala šikmina a já mohl konečně spočinout ve vodorovné poloze. Ráno jsme zjistili že jsme ještě více rozlámaný než první den a z celkové noci jsme prospali tak maximálně několik hodin. Naše další nedělní putování podle toho také vypadalo. Každých půl kilometru sezení na kameni, jazyk na vestě. Pražící slunko, bezvětří a sucho nám na svěžesti moc nepřidávalo.
Okolní krajina se postupně měnila ze zelené, pestrobarevné na pouštní písčitou, skalnatou s barvami hnědi a šedi. Když se dostáváme za Purne ráz krajiny se změnil na skalnatý. Skály všeho druhu, břidlice, vápenec, pískovec se střídají se strmými suťoviskovými svahy. Našim očím se otevírá soutěska vyřízla řekou do skal. Naše cesta vede po pravé stěně této soutěsky, kde je vyšlapaný malý chodníček. Cesta se stává mírně adrenalinovou, když lezete po půl metru širokém chodníčku s drolivým krajem a pod vámi je kolem dvaceti metrů sešup k vodě. Po několika hodinách chůze tímto terénem však člověk otupí a už mu pak ani nepřijde že to je nějaká výška. Až do doby kdy se potkáte s karavanou koní. Tato stezka je totiž jediná spojka s civilizací pro vesničany žijící v těchto oblastech a tak mnoho z nich vyráží též na nákupy. Krom jiného tudy vede populární trek, díky jemuž denně projde údolím na desítky turistů. V dnešní době je též moderní mít sebou na treku karavanu koní a nosičů (sluhů), která vám nese vše včetně mobilního záchodu a stará se snad i o čistotu vašeho pozadí během používání tohoto mobilního zařízení. Míjím se s první karavanou 6ti koní plně naložených potravinami a modlím se aby se pod jejich tíhou chodníček nepropadl. Později praktikuji raději mírný výlez na skalku či svah nad pěšinou než se přetlačovat s koněm na půlmetrovém chodníčku. Při jednom z těchto výlezů mi pod nohou ujel kámen a já sjel zpět na pěšinu. Bohužel po ni zrovna procházel jeden z koní o kterého se následně zastavuji a opírám. Ani nedýchám doufaje, že to koník ustojí a nezřítí se o desítky metrů níže. Jeho majitel na mě po tomto incidentu skoro použil hůl kterou nesl. Kůň naštěstí měl stabilní podklad a na můj atak odvětil pouhým odfrknutím a nepřítomným pohledem na to nemehlo, co ho ohrožuje.
Odpoledne dorážíme do kempu za Cha. Když vidíme ten krásný měkký trávníček, rovinu a krásně upravené okolí s množstvím divoce rostoucích květin a při vzpomínce na předchozí noc, rozhodujeme se obětovat 100 rupií. Za pohodlí v noci to stojí. Navíc v je to jedno z mála rovných neskalnatých míst, které potkáváme po dlouhé cestě touto soutěskou. Stan stojí během chvilky a moje tělo osvěžuje koupel v blízké říčce přitékající z hor, vlévající se do řeky podél které šlapeme. Ledová voda je velmi příjemná na oteklé nohy, unavené svaly a zaprášené tělo. Dlouho jsem si nevychutnal tak studenou koupel. Večer trávíme v poloze sedě či leže před stanem s úžasnými pohledy do soutěsky pod námi zalité rudou září právě zapadajícího slunka. Tuto noc jsem spal jak batole a konečně se vyspal.
Pondělní ráno oznámilo finálovou cestu do Icharu, odkud doufaje už chytneme vozidlo do Padumu. Též zásoby jídla se rapidně snížily a je třeba již něco dokoupit. Ichar se jeví na mapě jako větší vesnice, kde určitě budou mít nějaký obchod. Vždyť do této vísky dokonce vede silnice! Bláhové to byly domněnky o Icharu a silnici! Z posledních sil zdoláváme nyní již krátkou vzdálenost, dělící nás od našeho cíle. Nikol nechávám vyšťavenou hlídat základní tábor a vyrážím již nalehko na kopec nad námi, kde se rozléhá vesnice jménem Ichar. Mé představy o ulici plné aut a krámku vyvrátil průvodce s dvěma francouzy a jednou Thajkou. Ten mi sdělil, že o krámu v Icharu neví a poslední auta odjela kolem 4 hodiny ze silnice o dalších půl km dále. Nevěřícně stoupám dál a pořád mám ještě naději že najdu alespoň ten krámek. Jinak dnes večer jsme na suchých vločkách. Škrábu se po svahu nahoru, když se mi otevřel pohled na úžasnou vesničku. Hlavní část vypadá spíše jak středověká tvrz posazená na skalní terase vysoko nad řekou a údolím. Zbytek obydlí je rozprášen po okolí kolem této centrální skalní tvrze. Přicházím k místu kde se skupinka dětí myje v protékajícím potůčku. Už z dálky na mě křičí „Bonjour monsieur!“ V této vesnici je totiž škola sponzorovaná francouzskou asociací TOKSPO, francouzky AMITIÉ a anglicky FRIENDSHIP. Tato organizace zde sponzoruje starou školu a staví novou. Vysílají sem mnoho francouzských dobrovolníku, jejichž vliv ve vesnici je patrný. „Ca va?“ pokládají mi otázku. Odpovídám „Oui, Ca va! Et toi?“ Comment tu t’appelle?“ ptá se malý špunt, asi tak kolem 9let. No vida, tak využiji pár frází které mi ještě utkvěli v paměti z dob Erasmu ve Francii. „Je cherche le magasin, je voudrais acheter quelques allimentaires“ Pouštím se hrdinně do konverzace. Po chvilce však zjišťuji že to nebude s jejich francouzštinou tak slavné. Děcka stojí s otevřenou pusou a nechápou. Bud je moje francouzština tak slabá nebo už děcka vyčerpali svoji slovní zásobu. Přecházím tedy zpět do angličtiny v níž se ve zdejších školách normálně učí. „Where is a shop?“ Nikdo nereaguje, až na malou holčičku, která používá nejspíš jednu ze svých oblíbených frází „I don’t know!“ Tudy cesta nepovede. Ptám se tedy na jejich učitele. Kde najdu vašeho učitele. Slovo teacher je zde tak populární, že pokud už nic tak toto slovo, na tom se shodneme. Starší, asi tak 14letá holčina mi ukazuje směrem dále za vesnici. Mám prý počkat a až skončí hygienu, pak mě tam odvede. Sedám si tedy k nim a čekám. Kde se vzal, tu se vzal na cestě malý 10letý chlapec. Moje průvodkyně mu něco sděluje v zanskarštině a on se na mě obrací se slovy „follow me“ Jdu tedy za ním. Prolezli jsme snad celou vesnici, ale učitel nikde. Nakoukli jsme do různých příbytků. Já se nakonec ptám na obchod. Malý chlapec mě vede k jednomu baráčku. Něco volá dovnitř, přičemž dostává okamžitou odpověď. Otáčí se na mě se slovy zavřeno. Je tu prý ještě jeden obchod, ale jeho majitel ještě není doma. Děkuji tedy za jeho pomoc a vyrážím směr tvrz prohlídnout si zbývající část vesnice, kde jsem ještě nebyl. Procházím se uličkami(jsou tu celkem dvě, přičemž jedna vede skrze něčí barák)a bloumám. Narážím na holčinu kterou jsem před tím potkal u potoka. Ptá se co stále hledám. Odpovídám, že jídlo. Zve mě tedy na čaj s tím že počkáme u ní až se obchodník vrátí. S radostí liji do prázdného žaludku čaj a zajídám to nabídnutou čapátou. Zjišťuji, že znám jejího bratra z výletu do Phukthal gompy.Přichází též její malý bráška, který mi též děla společnost. Rodiče jsou prý ještě na poli a vrací se pozdě večer. Trávím zde přibližně půl hodiny a když do sebe láduji druhou čapátu, uvědomuji si že venku už se začíná stmívat a má parťačka stále čeká dole u batohu na jídlo. Ptám se tedy jestli mohu koupit nějaké jídlo od nich. Negativní! Ale odvádí mě opět k sídlu obchodníka. Ten k našemu překvapení stále není doma. Odcházím tedy s nepořízenou zpět do základního tábora k řece s vidinou hladové noci.
V kempu již Nikol měla o mě starost. Prý „kde jseš?“ „Snažil jsem se ulovit něco k jídlu“ odpovídám. Vrháme se na stavbu stanu a kontrolujeme stav zásob. Jedny vločky, máselné sušenky a čaj. No snad se odtud zítra dostaneme. Však život se o nás přeci jen postaral. Když už jsme byli smíření s naší jednoduchou a zdravou večeří, nabídli nám francouzští sousedi a thajka část své večeře. Byli to ti lidé, které jsem potkal při cestě do vesnice. Jednalo se o skupinku turistu provozující kromě trekoturismu též gastroturismus a jejich karavana čítající několik koní jim nesla zásoby zeleniny ovoce a mnoho dalších dobrůtek, které jsme neviděli přes dva měsíce. Zpočátku nám nabídli čínskou polévku. S radostí jsme přijali. Pak najednou jejich průvodci nám přinesli těstoviny s tuňákem, zeleninou a sýrem! Nevěřili jsme vlastním očím. Pokud jste někdy viděli hladového psa vrhat se na jídlo, takhle to vypadalo, když před nás postavili misku s jídlem. Na závěr toho všeho donesli čaj a sladké koule…něco jako knedlíčky z cukru. Indická laskomina, sladká jak cecek. Pro nás to byl však balzám na duši který můžu s klidem přirovnat ke gastronomickému orgasmu. Po jídle jsem tak nějak ležel a oddával se pocitům blaha a plného žaludku. Poté jsme se posadili k našim hostitelům a několik hodin si povídali. Byl to příjemný večer. A to jídlo. Uléhali jsme do stanu po dlouhé době s pocitem plného bříška a s opravdovou zeleninou v žaludku. Jen aby to pro organismus nebyl příliš velký šok.
Stále na cestě na nákupRáno mne probudil budík v 6hodin. Je na čase hodit batoh na záda a vyrazit po cestě doufaje že chytneme nějakého stopa. Naši včerejší hostitelé ještě spali,ale jejich šerpové nás podarovali čajem a slanými sušenkami. Thajka poté vylezla a dala nám na cestu ještě několik bonbonů. Poděkovali jsme, popřáli šťastnou cestu a vyrazili po rozbahněném náznaku silnice, připomínající tankodrom. „Obavám se že tudy by neprojel ani ten tank“ říkám Nikol. Budeme mít kliku když se do padumu dostaneme ještě dnes a pěšky. Ale tohle je Indie. Člověk nikam nemůže spěchat jelikož na to nemá prostředky. Po hodině chůze narážíme na most. Za mostem je stan nepálských pracovníků, kteří zde pracují na údržbě silnic. Není to moc znát ale alespoň mají práci. Po cestě jich potkáváme desítky. Na druhé straně mostu je další stan s nápisem tea shop a co je důležitější stojí u něj prázdný džíp! Přicházím k teashopu a ptám se na majitele auta. Majitel obchodu mi sděluje, že je to auto učitele z Icharu a že neví kdy odjíždí. Sedáme na kámen před teashopem, dáváme si druhou snídani, čaj se sušenkami a čekáme. V této části Indie, v horách je čekání normální. Někdy můžete čekat i den, dva. Naše čekání provází očekávání aut přejíždějících z Padumu s turistama. Čekali jsme tak dvě hodiny, když po silnici od Raru přijel první náklaďák naložený Nepálci. Zastavili u nás, seskákali z korby, chopili se krumpáčů, kalačů a kladiv a dali se do rozbíjení skály vedle silnice. Vyrábí zde tímto způsobem štěrk pro opravu silnic. Prostě přijdou a rozmlátí kamení okolo. Zašel jsem za řidičem náklaďáku jestli náhodou nepojede směr Padum a jestli můžeme naskočit na korbu. Odpověď byla negativní. Prý zůstává zde a v době oběda jede několik kilometrů dále. Usedám opět zpět na kámen a vracím se ke knize.
Kolem jedenácté přichází první lidé k jedinému osobnímu autu v okolí. Poznávám mezi nimi dívku ze včerejšího večera, která mne pohostila čajem a čapátou. Ptám se ji jestli ví něco o tom voze a jestli někdy někam pojede. Sděluje mi že ano, je to její učitel a jede do Padumu. Prý má ještě místo. To až později jsem si uvědomil, že tato poznámka o místě byla dost přehnaná. Čekali jsme další hodinu až se za horizontem vynořil Jamphel, náš řidič a kolega učitel. Seznamuji se s ním a domlouvám cestu. Nic není problém. Vezme nás. Radostně jdu pro batoh a připravuji se na nalodění. Znervózňuje mě dav lidí, který se kolem auta shromažďuje. Jedná se většinou o vesničany, někteří z nich mají sebou 80litrové nádoby –bomby na plyn které jedou do Padumu doplnit.
Značku toho Jeepu si nepamatuji, každopádně jsem si jist jednou věcí a to je množstvím sedaček v autě. Položím vám otázku: Kolik lidí se vejde do sedmimístného Jeepu? (v předu dvě sedačky, vzadu tři a v kufru dvě přídavné sedadla) Odpověď je 7.
A kolik Indu se vejde do stejného Jeepu? Tak tuto odpověď jsem si zažil na vlastní kůži. Je to krásné číslo 11 a dvě 80 litrové nádrže na plyn. Tak intimní jízdu a tak osobní kontakt s Indy kolem jsem ještě v životě neměl a snad ani mít nebudu. Cesta vedla tankodromem podél říčního koryta, které se občas vylilo na silnici, případně menší přítoky, vytvářející si cestu s hor nad námi, si též občas našli cestu přes silnici a postarali se nám o lepší zážitek, než na horské dráze.
Silničáře v tomto kraji zastupují, jak již jsem dříve zmiňoval Nepálští občané, nebo Indové z jižní části Indie. Můžete podél silnice vidět mnoho stanu a těchto „silničářů“. Ekonomická situace je vyhnala do těchto hor, kde divoká příroda odpradávna vyhrává boj s lidským pokolením a dává mu patřičně najevo, že zde je slaboučký jek embryo. Svědčí o tom opuštěná těžká technika, kterou jsem cestou potkal. Při snaze probít se těmito údolími a vytvořit silnici, Indové neustále posílají nové a nové stroje. Hory však vítězí. Chvíli co chvíli zavalí nově udělanou silnici kamení a hlína. Sesuvy jsou zde na denním pořádku. Cestou do padumu můžete tak spatřit například buldozer stojící uprostřed strmého svahu u řeky. Probyl se svahem podél řeky až 5km za Ichar. Poté zapršelo. Následně hlína a kamení překryly nově vybudovanou silnici a na věky uvěznily buldozer v této pusté končině. Stojí tam teď rezivějící a čas ho pomalu předělává. Je zde symbolem, či vzkazem matinky přírody, že opouštíte civilizaci a od tohoto místa je i těžká technika krátká.
Ale Indové se v tomto již prohraném boji nevzdávají, navíc díky tomuto boji zaměstnají mnoho lidí. Bavil jsem se o tomto problému s jedním místním stavařem. Vyprávěl mi o stovkách Indů z jihu a tisících nepálců, kteří ročně přijíždějí pracovat do těchto končin. Je to pro ně dobře placené(100rupii na den- což je asi 50kč) a proto i riskují životy. Tato práce má totiž nejvyšší úmrtnost. Lidé žijících v nížinách a v Teplých krajích jižní Indie, které vyhnala krize za prací na sever, přijíždějí do divokých Himalájských hor, kde teploty klesají hluboko pod teploty jihu. Problémy s nadmořskou výškou se dostavují záhy. Když neumrznou, nebo je nesloží nadmořská výška, jednoho dne se na ně sesune právě prorážený svah nebo spadne kámen. Když přežijí všechny tyto nástrahy hor nemají ještě zcela vyhráno. Musí se poprat s nemocemi souvisejícími s nízkým životním standardem. Spí v plátěných stanech u silnice, když mají štěstí pod dekou. Záchod je na břehu řeky, z té samé řeky berou pitnou vodu. Hygiena je zde na bodu mrazu a nemoci spojené s nedostatečnou hygienou se šíří exponenciálně. Přesto tyto lidi, potkáte-li je na cestě, pošlou k vám vřelý úsměv. V jejich očích můžete vidět smíření, na zádech kladivo a majzlík a jdou razit cestu, která se stejně časem opět zavalí.
Při cestě našim Jeepem tělo na tělo se spolucestujícíma, měl jsem možnost pozorovat tyto dělníky. Silnice nikterak nevypovídala o jejich pracovní efektivnosti, i když pravda je, že stále jedeme. Hlavu už mám samou bouli od neustálého narážení o strop. Po hodině jízdy konečně vjíždíme na asfaltovou cestu. To už jsme minuli Raru a blížíme se k Padumu. Můj spolucestující si zatím v průběhu cesty uvelebil hlavu na mém ramenní a bez okolků usnul, jako bychom jeli po německé dálnici. Hledím skrze malý prostor, který mi poskytuje výhled ven a s očekáváním hledám první náznaky města. Ty přichází posléze.
