2.6. - 3.6.
Nové jitro přichází a přináší s sebou krásný den s oblohou bez mráčku. Vstávám s mírnou nervozitou při představě, že mě dnes čeká 11km trasa přibližně s 30 dětmi ve věku 6 až 15 let. Výlet k posvátné hoře Gonboranjon při příležitosti budhistického svátku, spojený s kempováním pod touto horou, je pro děti víc než svátek. Nás dospěláky však ceká dlouhá cesta nehostinnou krajinou himalájských kopců s malými divochy, kteří dělají všechno pro to, aby ve vás vzbudily pocit obavy a strachu. Běhaní a skákaní mezi obrovskými kameny, sjíždění strmých sutovisek nad horskou řekou po zadnici, brození divoké řeky, to vše přitahuje pozornost našeho učitele, tak proč to nedělat?
V 8 hodin se pomalu schází všichni zúčastnění na místo srazu a začínáme nakládat potřebné vybavení pro naši společnou noc. Toto vybaveni se drobet liší od zvyklostí českých výletníků. Hned z počátku mě překvapila solární baterie s panelem, následoval DVD přehrávač, reprobedny, nepostradatelné tábornické věci jako čtyřpatrový hrnec na momos (knedlíky) a neopomenutelné zásoby jídla. Původní plán naskládat to vše na jednoho až dva koně mizí s prvními dopadajícími paprsky slunka. Nakonec se tři poníci prolamují pod tíhou našeho nákladu. Děti z bohatších rodin přijíždějí též na koních. Naše výprava čítá kolem 7koni :)
Rodičové předávají poslední poučení dětičkám, přibalují i svetříky navíc (ty budou potřeba-v noci bývá kolem –5 °C ) a mávají ratolestím na rozloučenou. Dáváme pokyn ke startu k organizovanému pochodu. Následuje něco jako vlna tsunami při protržení hráze. Děti se rozutíkají do směru našeho pochodu, jejich energie srší všude kolem, vždyť se na tento výlet těšili už několik dní a je to tady… co bychom chodili spořádaně? V dáli nás již vítá svatá hora Gomboranjon, cíl naší cesty. Jdu vpředu s koňmi a pár dětmi, které se rozhodly mi zpříjemnit pochod. Vysvětluju jim, že se mi jde fakt blbě, když mi visí na nohách a rukách.Po chvilce to pochopí a jdou vedle mne. Při pohledu zpět na naši karavanu, ztěží věřit, že se jedná o školní výlet na dva dny.
Po 4 hodinách dorážíme na místo našeho táboření, rozbíjíme tábor a zahajujeme vyvařování prvních pokrmu. Máme výhodnou polohu blízko Doksy, místa, kde žijí mladé dívky a ženy z okolních vesnic a starají se zde o chov yaků. Výhoda spočívá v dodávkách čerstvého mléka, másla a sýru na požádání. Jako bonus beru zpěv spojený s tancem a úsměvy těchto žen. Přišly nás všechny navštívit a strávily s námi pěkné odpoledne.
Je to pro ně svátek když vidí něco jiného než jen yaky a kamení. Děti po jídle vytahují míče, rakety, free-beečka a pouští se do her. Nakonec stejně vyhrálo lano a společné přetahování ,do kterého se s chutí zapojili též kolem jdoucí mladí mniši, tábořící a modlící se u upatí hory Gomboranco nedaleko od nás. Tyto hrátky mě nakonec málem stály zlomené zápěstí. To když jsem si nešikovně zamotal ruku do lana kdesi uprostřed a děti na obou stranách to braly jako signál k zahájení přetahování. Člověk ani netuší, jakou sílu má 30 dětí na jedné a 7mnichů na druhé straně lana!
Mezi tím se učitelům podařila zapojit hudební souprava a zahájili reprodukci zanskarské hudby. Nezasvěceným kolemjdoucím to mohlo vše připadat jako jistý druh pouti či kolotočů. Při pohledu na naše dva plátěné velkostany a při poslechu hudební soupravy a řevu dětí, jako bych se na chvíli přesunul na domažlickou pouť.
Přichází večer, malý čertíci jako by byli neunavitelní. Do stanu a spacáku je dostává až zima spojená s větrem, který po západu slunka začíná prohánět údolím mráz. Ty nejmenší děti jsme nakonec museli přesunout do kamenných přístřešků v Dokse .Zde je díky yakům bydlících společně s pasačkami v těchto ubykacích příjemněji a teplota neklesala pod bod mrazu. Zatímco my jsme měli ve stanu k ránu -4stupně. Děti se ve stanu na sebe namačkaly po vzoru tučňáků antarktických a ty krajní dostaly deku navíc. Noční klid našeho tábora vyrušila až návštěva psa, který koukal po závětrném místě kde by složil hlavu. Jekot v táboře a pobíhání dětí mě donutilo vystrčit nos z vyhřátého spacáku, který jsem si pracně zahříval přes hodinu. Ve zdejším kraji se psů velice bojí, už z důvodu vztekliny, která je zde reálnou hrozbou.Jednalo se o přátelského psa, doprovázejícího zdejší mnichy. Vysvětlil jsem mu, že ve stanu s dětmi spát nemůže a nabídl místo vedle mne na louce pod širákem. To se mu nezamlouvalo a tak zmizel pod záštitou noci.
Ráno nás přivítala zatažená obloha a husté sněžení. Ideální počasí na piknik. Děti se namačkaly do jednoho z velkých stanů a asistovaly při vaření. Zahájili jsme znalostní hry umožňující dětem realizovat se i v omezených prostorách stanu. Motivačním faktorem pro ně byly sladkosti, coby odměna za úspěch. Kolem poledne se vítr utišil, přestalo sněžit a slunko pustilo pár paprsků skrze řídnoucí mraky. Vzdal jsem to najit cestu do kempu mnichů, kde probíhaly modlitby a nějaké další místní rituály. Děti to vše chtěly také vidět, ale stála nám v cestě jedna překážka. Dosti ledová horská říčka, která měla v tu chvíli vyšší průtok a nebylo možné ji přeskákat suchou nohou po kamenech. Dal jsem si za úkol najit brod a umožnit tak dětem jejich přání vidět mnichy v akci. Několik nedočkavců se ke mě připojilo a šli jsme podél toku. Když jsem nasel místo, kde bylo vody nad kotníky po celé šíři, vyhlásil jsem hru : postavme si přemostění. Děti začaly nosit kamení a házet je do řeky a pomalu se začala objevovat možnost překročení suchou nohou. Bohužel někteří jedinci to nevydrželi, sundali boty a vrhli se do studené vody. Než jsem se nadál, asi 8letý Namgyal byl uprostřed a nereagoval na mé volaní ať se vrátí. Když už byl téměř na konci říčky, uklouzla mu noha, zavrávoral a padnul do vody na kolena. Studená voda ho donutila pustit botky a ty se daly na dlouhou cestu po proudu do větší a silnější řeky. Zvedl se a rozběhl se směrem za nimi. V tomto kraji jsou boty velmi důležité a on si to uvědomoval. Já jen doufal, že je stihne chytit před tím, než se říčka vlije do řeky. Ani nevím jak jsem se octnul na druhé straně řeky a na stejném břehu jako on a běžel k němu ho podpořit v jeho záchranné operaci. Měli jsme jen rozdílné cíle záchrany. On pár tenisek a já jeho. Nakonec se bota uchytila na jednom kameni, před kterým, než se tam dostal, nezapomněl ještě jednou padnout a namočit se.Vytáhl vítězně tenisku a já jeho. Říkal jsem si hurá !!! Ale nastal další problém. Ostatní děti se také zuly a vrhly se za námi. Zařval jsem na ně a zahnal je zpět s konstatováním, že nebudeme riskovat další koupele. Když jsem se otočil zpět k Namgyalovi, seděl na zemi a brečel. Brodit takovou ledovcovou říčku má jednu nevýhodu. Rychle vám v té ledárně zmrznou nohy. A to po pár vteřinách. On se v té vodě ráchal dobrých několik minut. Teď seděl s modrýma nohama a řval bolestí. Dal jsem se do zahřívání a uklidňování malého výtržníka. Obul si moje suché rukavice a za chvilku se mi vyjímal na zádech. Kvůli bolesti se nemohl postavit na nohy. Tak mě teď čekala cesta s 40kg špuntem na zádech a ještě přeskákat řeku zpět. Co jsem nechtěl, bylo se také koupat. Jako na zavolanou jsem v dáli zahledl naše kamarády mnichy,přijíždějící na koních. Poprosil jsem jednoho z nich a on Namgyala nejen převezl přes řeku, ale odvezl ho zpět do tábora. Tam už na nás čekal oběd. Poobědvali jsme a začali balit věci k odchodu.
Jak to tak bývá, cesta zpět už není tak lákavá a zábavná hlavně pro to, že se vyznačuje blížícím se koncem výletu. Mnoho dětí se proto rozhodlo prodloužit si cestu utíkáním do jiných směrů a nacházením nových a nových lákadel, která jsou důležitější než návrat domů. Nakonec jsem musel uzavírat karavanu s holí v ruce a jako pasáček ovcí hrozil a hnal před sebou skupinku záškodníků. Děti to braly jako úžasnou zábavu a během hodiny se to vše změnilo v úžasnou hru na schovávanou s heslem „objeví-li mě platí: kdo uteče dál , vyhraje“. Já jsem tak pobíhal po pláních, koukal za kameny, pod kameny a přemýšlel, kde se tak mohou ti malý čertíci ještě schovat. Úloha to byla nelehká a s velkou radostí jsem uvítal obrys školy, který se po několika hodinách objevil na horizontu.
Po příchodu do Kargyaku jsem už ani neměl sílu vyškrábat se do závěrečného kopce ke škole. Zářící očka dětiček, úsměvy a zpěv, kterým si krátily poslední desítky metrů k domovu však byla odměnou a nějakým zázrakem mě to přeneslo přes toto stoupání. Shodil jsem krosnu, usadil do křesílka před školou a vzpomněl si na hlášku z jednoho známého českého filmu…“To byl ale krásný den, viď, Alberte?“
To je zatím z mých zážitků vše, ne že by jich nebylo víc, ale není čas a místo to vše vměstnat do této zprávy. Pokusím se poslat další holubici jak jen to bude možné..
Těm, kteří by jste chtěli navázat spojeni, je tu možnost poslat zprávu na náš satelitní telefon v podobě SMS. Není to však jistý, ze to dojde a v současné době zjišťuji že Blažena (satelitní telefon zn. Thurya XT) doručí jen co se jí zlíbí. Tzn. SMS z netu 60% úspěšnost ale jen 100 znaků, při odesílaní SMS od nás funguje jen s eurotelem, stejně tak směrem k nám eurotel vede, ale úspěšnost je také jen nadpoloviční. Ostatní operátoři...byla by náhoda, kdyby to došlo. V této záležitosti požádejte o kontaktní číslo na thurayu mailika moji sestřičku, která vám dá instrukce a webové stránky.
Jinak se omlouvám všem osůbkám, kterým bych chtěl moc napsat a i jsem se o to pokusil,ale statistiky thurye (Blaženy) jsou neomylné.Však já ji jednoho dne zlomím a podaří se mi ji připojit. Do té doby budu muset užívat dobrotivosti občasných holubů, kteří proletí Kargyakem.
Moc na vás všechny myslím a ač to zni divně, někteří z vás jste tu se mnou a dost mi pomáháte :), za což děkuji.
Pište novinky z domova a ze světa kolem. Doufám, že se mi mail podaří zprovoznit a pak budu dychtivý po informacích. Posílejte to na ***@suryaschool.org.
Taky je možnost mi poslat SMS zdarma z webu. https://sms.thuraya.com/ ID:50263511 Počítejte však s tím že spolehlivost tohoto zařízení je asi tak 50%. Tzn., že zpráva nemusí dorazit až ke mně, kousne se někde v systému a pak je smazaná. Pokud píšete z mobilu, tak jsme zjistili že SMS chodí jen na eurotel a z eurotelu.Je to boj s těmito zarizenimi :)
No comments:
Post a Comment